ZVĚTRALÝ, STARÝ V POLÍCH STOJÍ DŮM.

Antonín Sova

ZVĚTRALÝ, STARÝ V POLÍCH STOJÍ DŮM.
Zvětralý, starý v polích stoji dům a odpůldne, když pole zlatě hoří v srpnové výhni, kouř lehce stopa k nebesům, v psích boudách ticho, v chlévech, mrtvo v líhni, ztratíš se lehce v obilním tom moři. Co sám se zdáš jen čníti z pěšiny jak bloudíš tady, jen střechu s vikýři zříš, s komíny, jen zakrsalých jablůněk tu řady. Je slunné ticho jako v kostele, že cvrčky slyšíš zpívat z puklých mezí diskantem samotářské neděle a žáby kukat z loužovitých rezí, šuměti klasy mírným závanem lehkým jak snem a přece plným života v té chvíli, když uzráním se těžce k zemi chýlí... Jsou pěšiny jak žíly napjaté, rovinou, svahem lehkým svážejí se. Teď sestupuješ k mělké lučin míse. Hle, květy zlatých laků, strakaté a fialové, modré, z ostřice a trávy 21 tě zraky dětí zdraví, leč dál jdeš, dál a dále. Jdeš kolem mlýnů bíle, slavně mlčících, jdeš kolem pily vetché, okoralé, jdeš podél potoka, vrb, olší svítících, z podrytých břehů proud kde vyje, stříká, běsní, tůň zrývá, pěny chrlí, kupí, v ticho lesní pak mizí bezhlasné jak něčí pláč neb smích... A zas je ticho, svátek chladných, šerých stromů, mech, kapradí kde nemá stěžovat si komu, kde šarlat muchomůrek zahoří výškou-li stromů paprsek se smeká v borůvčí, pavučinách křů a travin těká, až u pěšiny v mech se zaboří a hlavy bílých hřibů odkryje ti. Ty rád jsi tomu. Myslíš na domov, i na své drahé, na útulný krov, to na plavé a kučeravé děti, a dál jdeš... se svou písní... beze slov... Velikým kruhem pak se navracíš, chlad lesů, mírné teplo luční voní. Slunce se kloní. Je rudé nad poli, je rudý štít i dům, tvá hlava vyčnívá zas nad obilím, jak vracíš se a blížíš, měsíc srpem bílým již vyplul a co kráčíš, dlouhou ozvěnou 22 se otřásají chlumy. Jakous vášní šílenou se štěkat zachtělo teď psům... Již potemněly klasy, něco dýše z nich pokorně a teple, krotce, tiše. To Boha cítím chleby vonět z nich i zráním zpívat a před žní dobou oddaně s mou duší splývat. 23
Básně v knize Zpěvy domova (in Spisy Antonína Sovy, svazek 11):
  1. ZPĚV DOMOVA.
  2. ČERNÁ PRSŤ.
  3. LES.
  4. MĚSTEČKO.
  5. ZVĚTRALÝ, STARÝ V POLÍCH STOJÍ DŮM.
  6. ČESKÁ DUŠE.
  7. ZEMĚ.
  8. ČERNOZEMNÍ SÍLA.
  9. ODJEZD VOJÁKŮ.
  10. VESNICE ZPÍVÁ PÍSEŇ SLUNEČNOU.
  11. MLÁDÍ JANA Z HUSINCE.
  12. NAŠE POLE.
  13. LOĎ.
  14. V NEBI U DĚTÍ.
  15. NA VSI.
  16. SVĚT JE TŘEBA PŘEORATI.
  17. CHATRČ CIVÍ K MODRÉ OBLOZE.
  18. VENKOVSKÝ HŘBITOV.
  19. CO ZPÍVALY ŽENY PEŘÍ DEROUCÍ.
  20. NÁVRAT K LÁSCE.
  21. HÔTEL V POHOŘÍ.
  22. POKUŠENÍ.
  23. SEN STŘEDOVĚKÝ.
  24. BURSA.
  25. PŘEDMĚSTÍ.
  26. ČEKAJÍCÍ PRAHA.
  27. ZÁPAS BOHŮ.
  28. PŘEDZVĚST ZLATÉHO BÁBELU.*)
  29. PÍSEŇ Z HLUBIN.
  30. NÁROD CESTOU KE SVOBODĚ.
  31. A MY VŽDY CÍTILI, ŽE VYTRVAT JE KRÁSNÉ...
  32. VIDĚNÍ.
  33. KOŘENY.
  34. Z HLUBOKOSTI.
  35. VLASTI.
  36. PÍSEŇ VÍTĚZNÁ.
  37. ČESKÁ ZEMĚ.
  38. A JÁ JSEM CHTĚL SE SVOU VLASTÍ Z MRTVÝCH VSTÁT...
  39. DVĚ VÝZVY.
  40. VOLÁM SI BRATRA.
  41. ČESKÁ PÍSEŇ.
  42. O SPRAVEDLNOST.
  43. PÍSEŇ STARÉHO ŽOLODNÉŘE.
  44. JEDEN Z MN0ŽSTVÍ.
  45. A TKLY SE MNE...
  46. DUCH JIŽ VZBUZEN ČEKÁ NA VZKŘÍŠENÍ.
  47. MUŽ S ŽENOU NA JEDNOM ČLUNU JELI SPOLU...
  48. VĚŘ, DUŠE KAŽDÁ...
  49. ZPĚV O HLASECH Z HROBŮ.