MLÁDÍ JANA Z HUSINCE.

MLÁDÍ JANA Z HUSINCE.
Pastviny u drobných lesů vroubené trním a vychudlým křovím, věrné svým věčně bílým a žlutavým květům! Vypráhlé, slunné suchopáry s ostrovy fialových vřesů! Vyhlídky k černavým, zchmuřeným Šumavským hřbetům. bílé kde sunou se mlhy jak z pánve žeravící, na obry měnící zdáním vrcholy omšených hor! Strniska provátá perutmi podzimu studenými, sníh kdy již čiší z oblaků, dálkami v krvavém slunci pojednou rozhořelými prosvícením mlh ostrým až daleký nad obzor, větrné království pasáků! Zde z večera denně Jan stával, pásal své kozy v své zděděné po dědech burce od pluskavých dešťů, od prudkých větrů tak vetché, tu pobýval, hrál si, tu zpíval, tu pobíhal s dětmi, tu čerstvý jak pozdní vítr divoký na vodě v přeletné změně si na píšťalu hrál pastevců, při vodě z pramenů, kůrce a často dalekou ozvěnou jeho zpěv zvučel, neb uměl si zbožné i veselé zpívat písně, když les mu nad hlavou šuměl... Ó tenkrát miloval život, když opojen tušeným světem. 35 I rvát se uměl, svou dětskou a silnou pěstí a smát se svým zdravým obličejem, pih plným, v němž selské a chytré štěstí, nos zvídavou skobou čněl směle pod rovným, bělavým vlasem a nad tenkým dloužil se jistě mudrácky zpřísnělým retem... Snad měl po matce přemítavý smutek a po Bohu hlad.hlad, že hodiny naslouchal větrům a díval se v lesy a cítil změn prchavé stíny od jar až po zimy mráz? Snad měl po otci vůli, jíž podřídil všecko, co do duše chytil, od otce se učil chorobu krotit i radost zmáhat, lži kárat a v pokušení vždy rozeznat pravdy hlas? Tu všudypřítomný dlíval, když divokým dupotem se strání se plašily pastevců kozy, návratu pudem tknuty, je za sebou vlíkly, jim zařezávaly do rukou provazy, když za křiku divého, řevu, v posledním vzhoření plamenů z černého ohniště zmrskaný kouř se háďaty vyplazí a syčivě vybuchuje a krčí se, sešlehán pruty, až zkomírá bíle a bezmocně, tence jak sen, když sotva že nadechnutý se dopřádá na myšlence... 36 Ti všichni, kdož s ním se tu životem brali, ti všichni, kdož znali jej, sotva jej nad všecky milovali, tož pro smělý jeho zrak, pro zdravý jeho růst, pro pobožnost pravdivé duše, že k světu rost, že se dral z řady, že uměl záhy ty učené cizáky z Prachatic přerůst, kůr štěbetných žáků, chór rozezpívaných nad pulty ješitných literáků zlatem srdce a stříbrem úst. Ne, ku domku svému jej nepřipoutala blíž tu žádná zdravá a prostá žena a malá, by oddaného a pokorného hrud krotkého sluhu si připoutala a připoutavši zdravými děcky podarovala, ni pro lásku nezadržela jej matička stará a drahá, ni otec jej nezapřáh’ pro sousto s dobytkem božím k pluhu; – však zlákala jej a zvábila navždy Praha, Praha, Praha, ó Praha... Tam na dlouho navždy zmizel, až jednou se vrátila pověst o něm a byla slavnou i bědnou... A jak se již krajanům stává: jí nemohli uvěřit po dlouhá, dlouhá později léta, že přímý a silný ten hoch s tím hrozně pravdivým hledem, 37 jenž s nimi tu kozy kdys pás, ta umíněná hlava se kacířem stal i svatým, ba svědomím celého světa, že na hranici pálen svou pravdu, jak věřil a učil, kdys mohl zpívat, že proti všem stál tu, biskupům, papeži, císaři, zář nebeskou v obličeji svém bledém, jež po tomto světě již nezáří, že protivit moh’ se a přece se s nebeskou svatostí na vše dívat... 38