ČEKAJÍCÍ PRAHA.

Antonín Sova

ČEKAJÍCÍ PRAHA.
Jsi jako něčím raněná, co škrtí. Tu ležíš pod námi, ne k životu, ne k smrti, jsi zmlklá bytost, jatá, zkrocená u cizí matky prsu. Visí svadlý. Něco se v tobě rodí, skrývá, řádí, hýbá, něco tu bídně trpí zlata pod chapadly. Něco tě milosrdně vyšší mocí líbá. A synů svých jsi krví zbrocená. Vím, čekáš na svůj život. Nebylo ho, není, ne, ještě ne to život: živoření. Zástupů hromadných bolesti tebou pádí chrleny Evropou v krvavém porodu. Vše daly jsme, řvou: Krev a mozek, zdraví, mládí a teď a teď chcem svobodu. Tvůj život nebyl to. Vždy oblouzený v dny čekání, v dny revolt, k snění odsouzený a naší touze připadal až k nekonečnu, že dlouhý, neplodný, vnucený byl, jak vězně v žaláři, jenž zakletý je a čeká, čeká, potichu zeď ryje v sklepení svém a obrácen spíš k věčnu než k činům tvůrců, kteří silně jimi žijí, pudy a krví, svobody své víno pijí, – tak vězeň čekal a tou slavnou věrou žil... 70 Věz, pravý život tvůj s bouřnými lesky všemi vtrhne a vpadne zítra, památného rána: Svoboda mladá v krvi vykoupaná až půjde tvými ulicemi... 71