A MY VŽDY CÍTILI, ŽE VYTRVAT JE KRÁSNÉ...

Antonín Sova

A MY VŽDY CÍTILI, ŽE VYTRVAT JE
KRÁSNÉ...

Mne noci tížily i dny a ležely mi balvany na prsou. Já umíral jsem s nimi. A hrozily: Tak budem tížit, stále těžší, i tebe, národ tvůj. Kdo žít chce po svém, zhřeší. Jest pánu poroučet a otrokovi sloužit, kdos musí k moci růst a někdo po ní toužit. My naslouchali tak, trpěli od kolébky, leč v sebe věřili i v srdce svá, v své lebky. Z ran hrozných, jimiž pěst nám vnukala, jak smýšlí, vždy duše ze zkoušek silnější ještě vyšly. A my vždy cítili, že vytrvat je krásné, že s prsou svalí se též balvany a jasné že ráno rozsvítí se nad vším, co je naše, že jenom do času se krčit budem plaše. Neb život jen tak dlouho mučednictví učí, v němž někdo zabijí a někdo křivdou mučí, dokud smrt včerejška tvou ještě hlásá vinu, dokud tě utrpení nepovznáší k činu. A z utrpení velká jak nám roste víra, nám duše narůstá a přes obzory zírá, dech světů dýcháme, tak jen se slastně dýchá, je duši svobodno a z nesmírného ticha hovoří záměry, jež proto dlouho spaly, by smělé vstaly tak, jak nikdy nebývaly... 90