A MY VŽDY CÍTILI, ŽE VYTRVAT JE
KRÁSNÉ...
Mne noci tížily i dny a ležely mi
balvany na prsou. Já umíral jsem s nimi.
A hrozily: Tak budem tížit, stále těžší,
i tebe, národ tvůj. Kdo žít chce po svém, zhřeší.
Jest pánu poroučet a otrokovi sloužit,
kdos musí k moci růst a někdo po ní toužit.
My naslouchali tak, trpěli od kolébky,
leč v sebe věřili i v srdce svá, v své lebky.
Z ran hrozných, jimiž pěst nám vnukala, jak smýšlí,
vždy duše ze zkoušek silnější ještě vyšly.
A my vždy cítili, že vytrvat je krásné,
že s prsou svalí se též balvany a jasné
že ráno rozsvítí se nad vším, co je naše,
že jenom do času se krčit budem plaše.
Neb život jen tak dlouho mučednictví učí,
v němž někdo zabijí a někdo křivdou mučí,
dokud smrt včerejška tvou ještě hlásá vinu,
dokud tě utrpení nepovznáší k činu.
A z utrpení velká jak nám roste víra,
nám duše narůstá a přes obzory zírá,
dech světů dýcháme, tak jen se slastně dýchá,
je duši svobodno a z nesmírného ticha
hovoří záměry, jež proto dlouho spaly,
by smělé vstaly tak, jak nikdy nebývaly...
90