VĚŘ, DUŠE KAŽDÁ...

Antonín Sova

VĚŘ, DUŠE KAŽDÁ...
Věř, duše každá! Čeho by se’s bála? Svou víru vryj si v zákonů svých desku. Žulová skála ční pevně slunci, vichru vstříc i blesku. Jen nezraď se a nepokálej vinou v zbabělé někdy, nevěřící chvíli, když z rány kapky krve se ti řinou, mučitel neúprosný vraždit pílí, vše, co je tvé, tvých otců, vnuků, drtí. Věř věrou tou a braň se jí až k smrti. Jí budeš jenom silný, trpělivý. Máš přestrašného sice mučitele, leč mučen, dočkáš se i Spasitele. Hnis dokud z ran ti teče, stále živý, a bolest stále kletbu vyráží ti z rtů, žiješ, žiješ, nezlomen, ni poddán a jako zdvojené je tvoje žití, kdy měl jsi býti svlečen, koupen, prodán, – ač ztýrané tvé srdce nemluvilo, jen hlasitě a na poplach si bilo. Tvá česká víra nedá se již ubit, nedá se podplatit ni získat ani zlámat, ji lidé nemohou ni věky zhubit, je posvěcena hrůzou dávných dramat. 120 Bůh bratrský ji, spravedlivý hýčká jak dítě své, zve k sobě v radu boží, ji milost vlíbá na uvřená víčka. Až do klína jí dary svoje vloží, rozestře nové kraje před ní žírné, stinné, možnosti nezbadané, dálky pohostinné. 121