ČESKÁ PÍSEŇ.

Antonín Sova

ČESKÁ PÍSEŇ.
Jdu zemí zhořklou od krve. již pokorně jsme přelévali. To ticho srdce moje rve, když měřím pokořenou dáli. Tu z bolestí jsme přezráli, zdupané pole skromných klasů. To hrůzy po nás dupaly nás vyhladivše z myslí, z časů. Mřít chudí, přísní k duším svým, vždy na okraji hrobů nohu, mřít za plotem a blaživým žebráckým skonem kráčet k Bohu: tak šli jsme, sníce o činu, jenž rovný spravedlivým duším by dones v jednu hodinu svobodu zotročeným uším, to o činu, jenž dovede pohltit osoby i chvíle a jako osud k věčnu jde, živ z jeho moci, krásy bílé... 108 Dřív třeba mřít je minulým a uložit je v slehlé hroby, dřív třeba spásy zhynulým, srovnati nebes láskou zloby, – leč pak, zem zhořklou mládnouti, zřít duše přerůst otců viny. Je živým sobě vládnouti a pro budoucí... věřit v činy. 109