ČESKÁ PÍSEŇ.
Jdu zemí zhořklou od krve.
již pokorně jsme přelévali.
To ticho srdce moje rve,
když měřím pokořenou dáli.
Tu z bolestí jsme přezráli,
zdupané pole skromných klasů.
To hrůzy po nás dupaly
nás vyhladivše z myslí, z časů.
Mřít chudí, přísní k duším svým,
vždy na okraji hrobů nohu,
mřít za plotem a blaživým
žebráckým skonem kráčet k Bohu:
tak šli jsme, sníce o činu,
jenž rovný spravedlivým duším
by dones v jednu hodinu
svobodu zotročeným uším,
to o činu, jenž dovede
pohltit osoby i chvíle
a jako osud k věčnu jde,
živ z jeho moci, krásy bílé...
108
Dřív třeba mřít je minulým
a uložit je v slehlé hroby,
dřív třeba spásy zhynulým,
srovnati nebes láskou zloby, –
leč pak, zem zhořklou mládnouti,
zřít duše přerůst otců viny.
Je živým sobě vládnouti
a pro budoucí... věřit v činy.
109