CO ZPÍVALY ŽENY PEŘÍ DEROUCÍ.

Antonín Sova

CO ZPÍVALY ŽENY PEŘÍ DEROUCÍ.
Sníh padá a neustává, když noc se dlouží a plouží. Žen touha tu nejvíce po svých mrtvých vzdálených touží. Tu všecky se scházívají v myšlenkách na pláních krve, jich všecky lásky, jich myšlenky i jich kající zrady. A klekají na místech těch, kde srdcí shas’ plamen mladý a hýčkají v duchu tu prsť, již zulíbaly prve. Sníh padá, padá tam nad zapadlou nesmírnou dálí, jak nad stolem boží rady by peří v kruhu draly všech vzpomínek ruce a zpívaly si družně k tomu: My dereme peří manželům, milencům na peřiny, že tvrdě tak musili lehnout bez hříchů i viny a nevrátili se nikdy, nevrátili nám domů. V svět, jizbu boží, lampa měsíce slabě svítí, je zmlžena téměř hebkým prachem sněžného kvítí a u stolu vesmírné milosti řada žen dere peří: My dereme lehký prach nádherných kdysi rajských ptáků, svých nadějí zraněných šípy, smrt kdy jim utkvěla v zraku. Nechť lehce se pohřbeným leží poblíž nebeských dveří. A vesmírném v jizbě té boží vznesla se holubička, mír tichý nad duše vylét a ženy tiší a hýčká, i opuštěná krev žen jak život v půl novou již láme, se loučí: Chvil šťastných jim dereme peří na podušku. By dobře se mužům a hochům na věčném dřímalo lůžku, jich věrám a nadějím věrnost nad hroby přisaháme. 54