CHATRČ CIVÍ K MODRÉ OBLOZE.

Antonín Sova

CHATRČ CIVÍ K MODRÉ OBLOZE.
Chatrč civí k modré obloze. Jabloň před prahem se nahrbuje. Smutně rozpadá se, uboze, sta let přes ní vítr běsní, duje. Někdy za pohody, za ticha cítíš, jak tu roky puchří suše. Praděd pívával tu z kalicha, lámal chléb a uzdravoval duše. Někdy jak by kouty ožily hovorem všech starodávných věcí, jak by přísnou písní prosily dvojhlasy, slyš hlaholit je, téci. Na zahrádce hýří jako dřív slunečnice zlatového oka. Chudoba tu, pokořených div, sídlí odraná a modrooká. Ale tři sta roků nevěra roste denně k utiskovateli. Mlčí chvilky za dne, z večera, jak by pohrdáním kameněly, 47 kameněly, k času zrajíce až by v balvan vzrostly, schopný k boji, jenž jak palcát zdrtí, sudlice utiskovatele tíží svojí. 48