HÔTEL V POHOŘÍ.

HÔTEL V POHOŘÍ.
Nevěrné hýří slunce. Hôtel z bílých skal do žlutých stromů temnem zavýskal. Déšť stíhá slunce. Vůně vstává hnilobná a krajina je duši podobna, jež mlčí jakýms klamem zpustošena, neb jako po ztracené lásce touží žena a marně touží. Zlý a smytý rys se ostří, vítr hvízdá: kdys... A po pěšinách hosté nudu vlekou. Ten, dravčí typ, ten s výslovností měkkou cos cizí řečí zazpívá. Jak vítr bouří, fičí, mrazí, provívá... Je vlhký, řeže, zdá se, páchne, zvlhá zem celá v daleku. Za mlhou mlha. Svět mezinárodní, svět každodenní barevná sklíčka protřásá a mění: generál, abbé, bankéř, athlet, rváč, žid, jenž kraj prolézá jak vyzvědač; obstárlé dámy stolují tu s vámi s drzými hochy, s dětmi, dívenkami a poblíž v kaštanové aleji krasavci s automobilů se sklánějí. Křik, řinkot talířů, příborů smích na bílé ploše stolů prostřených. Chvat sklepníků zrcadlí drobný basin. 56 Posuňky, horečka. Tvé srdce, blázen, klid namlouvá si: množství utopí je v cizotě své, zláká, uchopí, uzavře, odvleče v uzounké pasti z té servilní, jež bezradně spí, vlasti... Jdeš. Za plotem kdes parku žena oře a slovanské, veliké tiché hoře jde s ní a před ní, za ní, a ti, kdož tu parkem jdou a evropskou se baví denně řeží krvavou, v kraj lhostejně zří, nesmířený hřích kde po slibech se jitří zapomenutých, kde zadrhnutý úsměv nad krajem, a jak by duše měly bloudit v něm, tajemné pochyby se kol nich předou, vsi krajem se vší zakřiknutou bědou se zdají rozhlížet... A někde... přec se nový rodí svět?... 57