HÔTEL V POHOŘÍ.
Nevěrné hýří slunce. Hôtel z bílých skal
do žlutých stromů temnem zavýskal.
Déšť stíhá slunce. Vůně vstává hnilobná
a krajina je duši podobna,
jež mlčí jakýms klamem zpustošena,
neb jako po ztracené lásce touží žena
a marně touží. Zlý a smytý rys
se ostří, vítr hvízdá: kdys...
A po pěšinách hosté nudu vlekou.
Ten, dravčí typ, ten s výslovností měkkou
cos cizí řečí zazpívá.
Jak vítr bouří, fičí, mrazí, provívá...
Je vlhký, řeže, zdá se, páchne, zvlhá
zem celá v daleku. Za mlhou mlha.
Svět mezinárodní, svět každodenní
barevná sklíčka protřásá a mění:
generál, abbé, bankéř, athlet, rváč,
žid, jenž kraj prolézá jak vyzvědač;
obstárlé dámy stolují tu s vámi
s drzými hochy, s dětmi, dívenkami
a poblíž v kaštanové aleji
krasavci s automobilů se sklánějí.
Křik, řinkot talířů, příborů smích
na bílé ploše stolů prostřených.
Chvat sklepníků zrcadlí drobný basin.
56
Posuňky, horečka. Tvé srdce, blázen,
klid namlouvá si: množství utopí
je v cizotě své, zláká, uchopí,
uzavře, odvleče v uzounké pasti
z té servilní, jež bezradně spí, vlasti...
Jdeš. Za plotem kdes parku žena oře
a slovanské, veliké tiché hoře
jde s ní a před ní, za ní, a ti, kdož tu parkem jdou
a evropskou se baví denně řeží krvavou,
v kraj lhostejně zří, nesmířený hřích
kde po slibech se jitří zapomenutých,
kde zadrhnutý úsměv nad krajem,
a jak by duše měly bloudit v něm,
tajemné pochyby se kol nich předou,
vsi krajem se vší zakřiknutou bědou
se zdají rozhlížet...
A někde... přec se nový rodí svět?...
57