ČESKÁ DUŠE.

Antonín Sova

ČESKÁ DUŠE.
Je česká duše posvěcena zemi: z ní vyzařuje žírných krajů dech s poli a lesy, ztajenými vesnicemi, s malými říčkami, jež plynou jako v snech a blyskotají úsměvny a němy, slunečných plny mírných pocelů, s městečky, trčícími vížkou kostelů z ovocem přetížených sadů a s romantikou příkrých skalních hnízd rozpadlých dávno, zpustošených hradů. Jen vzdálen české duši ruch zní měst, výpočty tvůrčí nesměle se výší. Jí patří plodná země, výška hvězd a hudba mírné přírody, již slyší: jen zřídka architektur klene zkružení, jí zřídka patří chrámů velebnost a sláva, neb horečných měst kyklopická sdružení, kde kouři továrními nebe promodrává, neb štoly krtčích cest kdes v říši podzemní. Je v české duši obraz sídel klidných a uzavřených, v sobě zatichlých, kde dny a roky, snad i staletí bez přátel v celém světě jako v prokletí musila žít, 24 kde mírných očí vlídných oráči širá pole orali, vsi střehli a svá drobná města v dobách zlých před osadníky zájmů podloudných, když z ciziny se proudy prorvali, musila vstřebávat a pohltit... Teď pevně, věčně musí tu již stát: Neb velkých zkoušek smutkem vesmírným a nesmrtelným jako boží řád se přikovala k svému Bohu nahoře, a dole k zemi připoutal ji v pokoře oráčů osud, dobrých pastýřů, tož lidí, i po pastvinách rozptýlených stád... 25