VIDĚNÍ.

VIDĚNÍ.
Lidský byl soumrak. Hrůza se potloukala po zemích s kyjem. Zuby jak cení! Duše se ani tak neobávala smrti jak zneuctění. Mlčíš a Hrůza tě do naha svlékla. Trpíš... spřáhla tě k vozu a vlékla přes kaluže krve rudé, zbořeniště, vyvrácená města, přes vsi chudé. Na zastávkách zas a zase těšila se, těšila se jak jí budeš otročiti, plakat příště, plakat příště. Všude smrt, však nebolela tuze. Smrt spíš byla v zneuctění hrůze. V tom, jak se vraždí nenávistí, v tom, jak má chuďas žluč její jísti, karabáč slyšet, jak hvízdá a svistí. Pod tupou hloupostí mučitelů srdce mi denně usedalo. Ale z mých želů – ale z mých želů z hlubokostí mých těžkostí něco se do světa smálo. Do světa vidin mých, země mé, mojich lidí, mrtvých i živoucích lásek i nenávistí mých, měst, jichž věže zrak v budoucnu vidí, 91 vsí mých v lukách utopených, lesů mých, kouřících se touhou vzdálenou, modrou, do věčna dlouhou, lidí mých, toužících po duši, – smály se oči mé a cos je konejší, osuší. Viděl jsem: krásný a jiný svět přede mnou pojednou stojí. Viděl jsem: rány tolika set roků se scelují, smiřují, hojí. Po panně železné, jejíž muk tíha kostí jen slyšela bolestný chrust, viděl jsem, volnost jak k práci nás zdvihá v nesněný nikdy růst. Viděl jsem, o čem jsem v síle té nesníval, že se den nad všemi rozdníval, rozdníval. Zázrak jsem viděl zahořet k tomu před prahem chatrče každé i domu: Slunce – chléb k vínu kalicha lámal nám nového bratrství Bůh, a všem jej stejně dával, každému dával jej, lásky to splacený dluh; slunce se nemenšilo, chléb na věky neustával, bratří a bratří rost vznícený k nekonečnu až nával. Viděl jsem žíti vše nově za smrt a muku, viděl jsem velikou rodinu, jednu spojenou ruku dědů a otců a bratří i maličkých vnuků... 92