VIDĚNÍ.
Lidský byl soumrak. Hrůza se potloukala
po zemích s kyjem. Zuby jak cení!
Duše se ani tak neobávala
smrti jak zneuctění.
Mlčíš a Hrůza tě do naha svlékla.
Trpíš... spřáhla tě k vozu a vlékla
přes kaluže krve rudé,
zbořeniště,
vyvrácená města, přes vsi chudé.
Na zastávkách zas a zase
těšila se, těšila se
jak jí budeš otročiti, plakat příště,
plakat příště.
Všude smrt, však nebolela tuze.
Smrt spíš byla v zneuctění hrůze.
V tom, jak se vraždí nenávistí,
v tom, jak má chuďas žluč její jísti,
karabáč slyšet, jak hvízdá a svistí.
Pod tupou hloupostí mučitelů
srdce mi denně usedalo.
Ale z mých želů – ale z mých želů
z hlubokostí mých těžkostí
něco se do světa smálo.
Do světa vidin mých, země mé, mojich lidí,
mrtvých i živoucích lásek i nenávistí mých,
měst, jichž věže zrak v budoucnu vidí,
91
vsí mých v lukách utopených,
lesů mých, kouřících se touhou
vzdálenou, modrou, do věčna dlouhou,
lidí mých, toužících po duši, –
smály se oči mé a cos je konejší, osuší.
Viděl jsem: krásný a jiný svět
přede mnou pojednou stojí.
Viděl jsem: rány tolika set
roků se scelují, smiřují, hojí.
Po panně železné, jejíž muk tíha
kostí jen slyšela bolestný chrust,
viděl jsem, volnost jak k práci nás zdvihá
v nesněný nikdy růst.
Viděl jsem, o čem jsem v síle té nesníval,
že se den nad všemi rozdníval, rozdníval.
Zázrak jsem viděl zahořet k tomu
před prahem chatrče každé i domu:
Slunce – chléb k vínu kalicha
lámal nám nového bratrství Bůh,
a všem jej stejně dával,
každému dával jej, lásky to splacený dluh;
slunce se nemenšilo, chléb na věky neustával,
bratří a bratří rost vznícený k nekonečnu až nával.
Viděl jsem žíti vše nově za smrt a muku,
viděl jsem velikou rodinu, jednu spojenou ruku
dědů a otců a bratří i maličkých vnuků...
92