Zvětralý, starý v polích stoji dům
a odpůldne, když pole zlatě hoří
v srpnové výhni,
kouř lehce stopa k nebesům,
v psích boudách ticho, v chlévech, mrtvo v líhni,
ztratíš se lehce v obilním tom moři.
Co sám se zdáš jen čníti z pěšiny
jak bloudíš tady,
jen střechu s vikýři zříš, s komíny,
jen zakrsalých jablůněk tu řady.
Je slunné ticho jako v kostele,
že cvrčky slyšíš zpívat z puklých mezí
diskantem samotářské neděle
a žáby kukat z loužovitých rezí,
šuměti klasy mírným závanem
lehkým jak snem
a přece plným života v té chvíli,
když uzráním se těžce k zemi chýlí...
Jsou pěšiny jak žíly napjaté,
rovinou, svahem lehkým svážejí se.
Teď sestupuješ k mělké lučin míse.
Hle, květy zlatých laků, strakaté
a fialové, modré, z ostřice a trávy
tě zraky dětí zdraví,
leč dál jdeš, dál a dále.
Jdeš kolem mlýnů bíle, slavně mlčících,
jdeš kolem pily vetché, okoralé,
jdeš podél potoka, vrb, olší svítících,
z podrytých břehů proud kde vyje, stříká, běsní,
tůň zrývá, pěny chrlí, kupí, v ticho lesní
pak mizí bezhlasné jak něčí pláč neb smích...
A zas je ticho, svátek chladných, šerých stromů,
mech, kapradí kde nemá stěžovat si komu,
kde šarlat muchomůrek zahoří
výškou-li stromů paprsek se smeká
v borůvčí, pavučinách křů a travin těká,
až u pěšiny v mech se zaboří
a hlavy bílých hřibů odkryje ti.
Ty rád jsi tomu. Myslíš na domov,
i na své drahé, na útulný krov,
to na plavé a kučeravé děti,
a dál jdeš... se svou písní... beze slov...
Velikým kruhem pak se navracíš,
chlad lesů, mírné teplo luční voní.
Slunce se kloní.
Je rudé nad poli, je rudý štít i dům,
tvá hlava vyčnívá zas nad obilím,
jak vracíš se a blížíš, měsíc srpem bílým
již vyplul a co kráčíš, dlouhou ozvěnou
se otřásají chlumy. Jakous vášní šílenou
se štěkat zachtělo teď psům...
Již potemněly klasy, něco dýše
z nich pokorně a teple, krotce, tiše.
To Boha cítím chleby vonět z nich i zráním zpívat
a před žní dobou oddaně s mou duší splývat.