MUŽ S ŽENOU NA JEDNOM ČLUNU JELI
SPOLU...
Muž s ženou na jednom člunu jeli spolu
a v moře krve, jež přeplouvali, se dívali dolů.
Tam pohřbena včerejší hanba. Však slunce přec znovu vzchází.
Mdlý vítězstvím jsem i porážkou mdlý. Já vesla
hle, pouštím z rukou, páž moje k boku klesla.
Tak ubitý muž. Ty vesluj, člun líně se, bezmocně plazí.
Tu žena pozdvihla vesla, s nichž krve proud provázkem crčí,
a vzepřela o přídu nohy. Hned člun, jenž na místě trčí,
se pohne, se rozhoupává, než dá se za cílem v běh.
Tak silné měla paže, tak myslivé, vysoké čelo,
zas předhonit rozhodnuta, co muže uvláčelo
a na kvetoucí s ním vystoupit zemského štěstí břeh.
Muž s hrůzou zře dolů dí k ženě: Tam, zrak můj kam do šíra patří,
jsou hřbitovy nezvěstné dětí, synů i dcer a bratří.
Toť oběť má za svobodu. Byl na nůž dvou soupeřů boj.
Jen zpola věřila žena a s uvolněnou paží
jak brázdila vlny, ji myšlenka družného soužití blaží
a v shledání po letech vzkřikla své žensky rozhodné: hoj!
118
A na dně člunu mrzkou tu jeho kořist, kov, hlínu
jak sčítala si, vše raděj by hodila do bezdna klínu,
tak malicherným se vše zdálo, – muž nevydech’ ani hlásku...
A takto hlas její zazvučel nad vlnami směle:
Já nevím, co přinášíš světu pro slávu dobyvatele, –
leč věz, teď pomohu ti zas lidskost dát světu a lásku...
119