LOĎ.
Kdys vedle dveří krámku, kam tři schůdky vedly,
se pyšná loď objevila. Reklamní svítil jí plakát,
linie Hamburk-New-York. Právě se vlajky zvedly,
šroub pracoval, vzkypěly vlny, z komínů kouř se zdvihal
výš, nad hlavami lidí a lodníků, modré nebe žíhal...
Ruch, nepokoj, pohyb, pak odplutí. A já denně snil
tu před touto lodí. Neb denně mé srdce musila lákat
svým cizozemským kouzlem a její bok se vryl
v mé děcké srdce, i plavba ta tisíce tisíců mil.
Až přes oceán jsem Kolumba veleti slyšel. Teď za daleký
zřel shlížet jej obzor. Teď z Kanárských ostrovů zkřeky
já slyšel přepestrých ptáků, křivozobek i opic,
břeh rejem indiánů až do zlatova hněd’
a zelených vegetac země v modré dálky se topíc
mne zvala a zvala a já jsem se denně musil chvět a chvět...
A všech těch vzpomenuv přátel svých děckých hodin,
ztrávených v chalupách nízkých, jež se již rozpadaly,
všech, odpluvších do Ameriky, těch všech, kdož se mnou si hráli,
i úsměvů jich a všeho, co dali mi, dobrých slov neb malých
všech dárků jejich, ať hnětýnek, koláčů okoralých,
sčesaných jablek, neb všeho, co vzácností bylo těch rodin:
že dovolili mi pohladit ovečku, svolení dali,
bych zaplet jim na stavu přízi, neb roztočil kolovrat,
40
neb otočil brusem, neb popohnal dobytek bičem,
a potom se pochlubil všem, proč měl jsem je tolik rád...
A často tenkráte
já pod borovicí vždy usnul a sladce jsem snil,
tou lodí rozrušen skladnou, že únavou zajaté
mé smysly sen vášnivých žádostí víc jen roztesknil...
I zdálo se mi, se sousedem chudým, jejž tolik mi bylo milovat,
jsem do Ameriky odjel, tam zbohatl s ním a vlád’
tak velikým množstvím zlata a stříbra a drahokamů,
že všecko jsem zkoupiti mohl, a byl-li kdo ubožák,
neb plakal-li někdo, neb zatoužil biskupy mít i krále,
já koupiti moh’ i to, a lidičky, věřte, tak
já pomáhal všem,
a s ptáky a hady a krtky a s tvory nejnižšími
a s lidmi nejubožšími
já kamarádil a měl jsem je stejně rád,
a těm,
co neuměli ni číst, ni psát,
zvlášť oddaným služkám a stařenám, starcům schouleným
a chůvám, které bych dobře měl znát,
neb cikánkám, jichž jsem se bál, neb žebrákům Istným,
že žebrají o lásku boží neb o sousto a zatím v taji
si krádeží nebo psí pokorou pomáhají,
14§§41
všem, všem, všem
já rozdával zlato a stříbro a drahokamy
a z rukávu sypal jsem bohatství své a přestávkami
já nabíral nové. A na tu práci
jsem známé své vodil se dívat, své všecky drahé
a všecky kluky zvláště a košiláče nahé...
42