TUŠENÍ JARA.
Nad mořem se v dálce vlní zlatá pára;
sázím tisíc písní, že to vlečka jara!
Sázím tisíc písní, že dnes u nás bylo
a zem spící tiše v noci políbilo.
A v tom políbení kam vložilo nohu,
tam do rána zkvetly bílé růže hlohu.
A v tom políbení kam sklonilo hlavu,
z vlasů konvalinky vypadly mu v trávu.
Šlo – a než mu řízu operlila rosa,
všecky svoje písně vdechlo v hnízdo kosa.
Šlo – a než se mohlo ztajit v páře ranní,
kos již probudil se, dal se do hvízdání.
Vysmíval se zimě a v té melodii
táhla vzduchem sladká vůně akacií.
111
Smál se Apeninám, že svou moudrou hlavu
posud ukrývají v bílém, sněžném hávu.
Smál se mně, že darmo hledám lásku, štěstí,
fijalku však nezřím u svých nohou kvésti.
112