I.
Na svou hlavu zamyšlenou
Na svou hlavu zamyšlenou
hodilo si závoj moře,
a v té jeho mlze pusté
moje sny se utopily.
Jestli časem sporé světlo
v mlhu sjelo zlatým šípem,
ani lodě na obzoru,
ani ptáka nad vlnami.
Břehy pusté, kalné nebe,
ty mně chtěly namluviti,
že bych za té mlhy clonou,
drahá, tebe našel jistě.
A já chtěl se vrhnout v bezdno –
Leč v tom jako výsměch ostrý
nad mlhou a nad vlnami
rozlilo svou záři slunce.
124
Budiž věčně požehnáno
velké, dobré, zlaté slunce!
bez něho bych dávno ležel
tisíce mil v hloubce vodní.
Vítr let by přes mne v spěchu
šepotaje chladným vlnám:
„jaký blázen, jaký blázen,
neb on mlhám svých snů věřil!“
Proto nyní, když v tvé oko
dívám se, vždy volám vděčně:
„Budiž věčně požehnáno
velké, dobré, zlaté slunce!“