Spí slunce v zářném plášti tvojich vlasů,
svit luny leží na tvém bílém čele,
lesk jitra na rameni i tvé ruce,
hvězd zážehem se chlubí tvoje oči,
třpyt koralů tvá opanoval ústa,
však duše lilií dlí na tvých ňadrech.
Jak vonné perly ve narcissu ňadrech,
tak svity hrají ve tvém vonném vlasu,
dech sladký proudí, jak otevřeš ústa,
jak noc když přijde, měsíc na svém čele,
a v jeden bod když velké upřeš oči,
hned v touze k tobě vztahují se ruce.
Svit slunce tvoje když ozáří ruce,
tu divým vznětem hne se srdce v ňadrech,
stín večera když stmaví tvoje oči,
tu zdá se, noc že padá s tvojich vlasů,
a ruka tvá když leží na mém čele,
po polibcích se touhou třesou ústa.
Pták rajský zpívá, otevřeš-li ústa,
jak ptáka držíš duši mou v své ruce,
v skal není skryto vráskovitém čele,
co zlata nosíš v úbělových ňadrech.
Tys udělala síťku ze svých vlasů,
a kdo se chytil – byly moje oči.
Jak duha v slunci mění se tvé oči,
když mlčení prst klade na tvá ústa,
když tajíš jen svou krásu v závoj vlasů,
jak amfora když spínáš k hlavě ruce,
co touha, vážka, chví se na tvých ňadrech
a motýl plamenný, stud, na tvém čele.
I nejmenší, věř, vráska na tvém čele
i slzí záblesk, jež zamlží oči,
i křídlo vzdechu, když se hne ti v ňadrech,
jest hudbou; smích jen musí přes tvá ústa
se perlit, požehnání přes Tvé ruce,
svět nesmí tobě skřivit ani vlasu.
Zavírám oči, bych tě líbal v ústa,
a spínám ruce, sním-li na tvých ňadrech,
je sladký na mém čele stín tvých vlasů!