VII.
Když kvetly šípkyšípky, chodili jsme spolu lesy,
Když kvetly šípkyšípky, chodili jsme spolu lesy,
pak po mezích a polem, kolem srázných strání,
a všady, v údolích a nad příkrými tesy,
to bylo jedno bílé a růžové plání.
Když kvetly šípkyšípky, kol se chvěly keře všecky
a házely nám vstříc své drahokamy zkvětlé,
jak vítaly by sladký, vlídný tvůj smích dětský,
spor vedly, kdo dřív vsype je v tvé vlásky světlé.
Když kvetly šípkyšípky, všady jejich záclonami
se táhla vůně mdlá a nyjící a sladká,
víš, snili jsme, že v světě jsme s blahem svým sami,
a celý život že jest k milování látka.
Teď po letech, když vidím sněžit se a rdíti
květ šípků polem, lesem, strání, kam zrak sáhne,
tvůj vidím pohled, vždy mi do dna duše svítí,
tvůj cítím dech, s tou vůní přes mé čelo táhne.
[42]