Jen malá kapka všehomíra, pouhé nic jsem a nejsem,
jen jiskra spadlá v chaos temna z hvězdných kštic, jsem a nejsem;
jen vlna mezi dvěma břehy věčnosti
se valíc ku světlu se šumně vzpínajíc, jsem a nejsem.
Od perly mám tu touhu žíti v samotě,
od ptáka v hrdle not mám zpěvných na tisíc, jsem a nejsem.
Od slunce žár mám s jasem, snivosť od luny,
od větrů křídlo, kterým letím hvězdám vstříc, jsem a nejsem.
Od blesku rychlosť mám a plachou těkavosť,
jíž míhnu se a zmizím šerem zřítelnic, jsem a nejsem.
Od motýlů mám pel na vzdušných křídlech svých,
od vážek třpyt, lesk od včel, vos a zlatých mšic, jsem a nejsem.
Od skal mám mlčení, od moře bouřný jek,
od lesů šum a táhlé dumy borovic, jsem a nejsem.
Já byla světlem v Diogena svítilně
a proroky jsem vedla středem lačných lvic, jsem a nejsem.
Mám v sobě sílu obra, Peri vděk a smích,
hněv padlých andělů a slzy popelnic, jsem a nejsem.
Tak odražena bloudím věků propastmi
teď smutná, veselá a klnouc, jásajíc, jsem a nejsem.
Svět často hvězdný lesk můj vrhnul v prach a kal,
leč blátem svitla vždycky vlídná Krista líc, jsem a nejsem.