Naší konopce.
Ty živý zvonku naší zahrady,
jenž, sotva den se vzbudí k životu,
na římse okna nebo na plotu,
na šedé zdi neb na ořechu starém
svou píseň v jitra jako v západy
si tikáš klidně chládkem jako žárem;
ty nevíš, čím jsi v naši samotu!
Ty okřídlený duchu těchto míst,
jak pírko lehký ve křidélku svém;
vždy zastavím se v chůzi pod jilmem,
kde těkáš mezi hustou travou svěží;
a písní tvou se chvěje každý list;
ty v let – a hloh za tebou květy sněží,
kol zlacen celý jitra úsměvem.
Co asi říci chce tvůj krátký zpěv!
Je štěstí v něm nad tvými mláďaty,
nad vesnou smavou s listy, poupaty?
Či pouhý, prostý je v něm ševel žití,
jež rozlévá se v miliony cev?
Tvým hlasem, v kterém jaro slyším zníti,
chce život mluvit tvary bohatý?
36
Jeť ovšem krasší píseň slavíka,
a mnohem sladší nápěv zpívá drozd,
že blahem rozchvěje se starý hvozd;
však stejným vděkem, tklivé ptáče sadu,
se nápěv tvůj mé duše dotýká,
jak rolnička on zvoní v čistém spádu,
tak nehledán, tak dětinný a prost!
V té nekonečné zvuků směsici,
jíž zvučí niva, les i stráň i sad,
tvá klidná nota musí rovněž hrát;
ba nebyl by bez tvojí písně celý
ten všehomíra koncert zářící!
Ó zpívej dál, ty snílku osamělý,
já vděčně vždy ti budu naslouchat!
V tvé měkké hnízdo rád bych patřit chtěl,
neb něco v žití rozruch divoký
a v nevražení, záští, útoky
my společného máme, ptáčku sladký;
že zpěv náš stejně světa sadem zněl,
že upřímný byl, stálý, byť i krátký –
pak radost tichou a klid hluboký.
37