Naší konopce.

Naší konopce.
Ty živý zvonku naší zahrady, jenž, sotva den se vzbudí k životu, na římse okna nebo na plotu, na šedé zdi neb na ořechu starém svou píseň v jitra jako v západy si tikáš klidně chládkem jako žárem; ty nevíš, čím jsi v naši samotu! Ty okřídlený duchu těchto míst, jak pírko lehký ve křidélku svém; vždy zastavím se v chůzi pod jilmem, kde těkáš mezi hustou travou svěží; a písní tvou se chvěje každý list; ty v let – a hloh za tebou květy sněží, kol zlacen celý jitra úsměvem. Co asi říci chce tvůj krátký zpěv! Je štěstí v něm nad tvými mláďaty, nad vesnou smavou s listy, poupaty? Či pouhý, prostý je v něm ševel žití, jež rozlévá se v miliony cev? Tvým hlasem, v kterém jaro slyším zníti, chce život mluvit tvary bohatý? 36 Jeť ovšem krasší píseň slavíka, a mnohem sladší nápěv zpívá drozd, že blahem rozchvěje se starý hvozd; však stejným vděkem, tklivé ptáče sadu, se nápěv tvůj mé duše dotýká, jak rolnička on zvoní v čistém spádu, tak nehledán, tak dětinný a prost! V té nekonečné zvuků směsici, jíž zvučí niva, les i stráň i sad, tvá klidná nota musí rovněž hrát; ba nebyl by bez tvojí písně celý ten všehomíra koncert zářící! Ó zpívej dál, ty snílku osamělý, já vděčně vždy ti budu naslouchat! V tvé měkké hnízdo rád bych patřit chtěl, neb něco v žití rozruch divoký a v nevražení, záští, útoky my společného máme, ptáčku sladký; že zpěv náš stejně světa sadem zněl, že upřímný byl, stálý, byť i krátký – pak radost tichou a klid hluboký. 37