Své ženě.

Své ženě.
Co mám, čím jsem, že ještě dýchat mohu, vše dílem tvým je, musíš to vzít zpět! Květ rajský vykouzlit na suchém hlohu tys dovedla, jej vylíbal tvůj ret. Když tebe zvát mám sladkým jménem ženy, vždy srdce vzdech v sled zvoní: Světice! Sny duše mé jsou tebou posvěceny, a nejmenší z nich, vím to, nejvíce! Máš duši mou. Čím as je ve tvém zraku, já nevím. Máš ji s rmutem, trudy, mhou; tvá vina jest, proč maják bylas vraku a bludné hvězdě sférou hostinnou! Co dále bude? – Drž mne nad propastí, tvá síla k tomu dost je veliká; v tvém pohledu zřím, že se blížím k vlasti, tvým rtem se ret můj božství dotýká. 104 To ostatní vše malé jest a všední; ty nad tou spoustou jen se vznášej dál a časem okem blaha na mne shledni, bych zvěděl, že jsem hodným se tě stal. A když duch všecko – trud i radost – zváží, zajásá ptákem, jenž má volnou klec, a do hvězd křikne věčna na zápraží: Dík, bože, dík! Stál život za to přec! 105