ŽIVOT.

ŽIVOT. Sbor z antické tragedie.
[7] I. I.
Jak řeka teče k moři, lidské plyne žití. Ó lesů taje stinné, kdes v horském zátiší, kde šumným sítím nahá těla nymf jen svítí a jara vůně všecky kam květy nadýší; včel zlatokřídlých roj, motýlů rubínová tam křídla s azurnými se hravě míhají, tam hvězdu s nebe spadlou jahoda v květu chová a faunů píšťaly se s echem stíhají, jak ňadra mladých dívek se vlny zdvihají. Ó dětství, dětství sladké, ty jsi rovno zdroji, tak tiše dny tvé skanou, jak rosa na lupen, tvým světem prsy matky, jež tě blahem kojí, tvým žitím na bělostných těch prsech dlouhý sen; pak druhů milých hry a tance, smích a zpěvy, [9] na pastvách besedy při táhlém řevu stád a první zkoušky bojů, ty dětské vzdorné hněvy, pych vítěze, hlod smutku, jenž usmíří se rád – ó růžové vy svity krvavých Iliad! II. II.
Náhle však zmizel rodný hvozd, jenž řece byl za kolébku, sup kráče v mraku, kde zpíval drozd, tes lysou pozvedá lebku. S divokým kvapem, vířivým slapem řeka se valí, v propast se vrhá, kořeny trhá přes šedé skály, přes keřů trsy. Jak Eumenidek rozbrázděné prsy ji chytají skal bradla, jimž v pouta padla. Ubohá řeka dme se a vzteká, hučí, bouří, hvozdy se chmouří v hromu a kouři! A co bylo hrdým tokem, roztříštěných perlí okem po hladké stěně vzdálených hromů mroucí při ozvěně stéká. 10 III. III.
Sbírá řeka z žírných krajů přítoky a sílu, člověk žitím unavený má se znovu k dílu. Roste vlna, nivou pílí, mohutní a roste jako muž, jenž tebe v ňadrech hostí, pýcho, skvoste! Veletok! v něm hvězdy nebe zrcadlí se v pýše; v rozjizveném, velkém srdci celý svět spí tiše. Unavený proud se slavně v širé moře sklání; kam’s nedospěl touhou mládí, dojdeš v odříkání. IV. IV.
Když nejvíc kypí mužná síla nám v mozku, žilách, údech všech, v ráz jakby krev se zastavila a mráz cítíme ve ňadrech, sníh na srdci i na vlasech. Ó cítím to, největší trest to, závist bohů, stáří jest, a bojím se, jak též mi bude v smutných jeho dnech. Dnes ještě v hlavě steré plány, co výbojů a podniků! A zítra všecky rozdupány a zničeny v ráz, ve mžiku! Juž nerozumíš slavíku, neb neslyšíš víc jeho zvěst. Ó závist bohů, stáří jest, jsi velký dnes a zítra řeknou k tobě: bídníku! 11 Strom ovšem ztrácí svoje listí, však nové jaro je tu zas, a hvězdy v pádu jen se čistí, by temnem víc plál jejich jas; jen kmet zůstane suchý klas na mezi opuštěných cest. Ó závist bohů, stáří jest, žel, že jim pomahá v tom slepě nejvyšší bůh: Čas! V. V.
Tuhé boje, kruté půtky velké snahy, malé skutky, touha obří velkolepá s křídlem orla, ale slepá. Samý spor a samé zmatky, naděje – tvé všecky statky, krása – krátké vnadidlo; vášeň – osten ve tvém těle bodá, týrá, mučí vřele, nežli srdce ustydlo. Nové cíle – namahání, v jaré síle – odříkání, v plném díle – umírání, vše žlutého listí hrst, trochu kvítí – více plevy, jásot, bouře, smích a hněvy, 12 popel, troud a vlhká prst, nestojí vše ani za to, by to zatraceno, klato člověk bohům ve tvář chrst’! VI. VI.
A děkovat musím přece za život, jenž roven řece v neznámé bezdno se řítí. Břeh jeho přece měl kvítí, a když i bylo ho málo, to, mládí nachem co plálo, za to přec stálo! V těch roztříštěných snahách, v těch znavujících drahách, v těch slz žíravé soli, v té potem vlhké roli, v té plísni a v té vřavě, v té tísni a v tom davě, v té strázni a v tom trudu, v té bázni a v tom studu přec jako zázrak božský nad rozvaly a trosky, jak z pěn zrozená stála, se žena pozvedala – ta za to stála! 13 V té bídě a v té rmuti, v té mroucích listů žluti, v té směsi svadlých květů, v té tříšti spadlých světů, v té slině, již má záští, v té vrásce, jež skráň vraští, v té žluči a v tom hnisu, v tom lidské kletby rysu, v té zradě, jež jest zmije, v té péči, jež krev pije, všech matka vlast vždy stála a ruce pozvedala – ta za to stála! A proto zhrdaje láním chci mříti s usmíváním, a skončit – děkováním. VII. VII.
Vy ptáte se, kdy člověk žije? V malé jen vteřině času, paprslek světla jen pije, a juž má sníh na svém vlasu. Před ním je temno i za ním, čas kladivy buši mu k skráním a každá chvilka dí: Raním! 14 Hodiny vlákna jsou šerá, z nichž věčnost spřádá si šat, slast jeho – bolu je dcera, vzpomínka – jeho je kat. Vy ptáte se, kde člověk žije? On sám to ubožák neví, Ve suchém chrastí spí zmije, ve mraku Zevovy hněvy, pták na větvi a škeble v moři, brouk zlatý ve ňadrech růže, člověk – ten žije v hoři, v náručí smrti, jež úže ho tiskne k sobě, seč může, a vždy a všady. Ba nikdy nebyl on mladý! Všech živlů a potvor on hlady vždy sytil krví a mozkem v žluči i zápalu božském. A přece ten kyklop slepý má v duši věčnosti zážeh, že v život velkolepý jak v Pygmaliona pažech se božstvo k světlu v něm hlásí přes prostory a časy! Ba všecky staré ty střepy kterými škrábá svůj hnis, hvězdami zaplají kdys, a obrovské vesmíru tepy 15 v něm najdou slední svůj rys. A záští, všednosti hmyz a šibenic rezavý hřeb snem budou strašlivé chvíle, až ozářen v Herakla sílesíle, ve vlastním obrozen díle na prahu věčného cíle povznese do hvězd svou leb! 16