Zvony a skřivani.

Zvony a skřivani.
Den jarní sama vůně a svěží tráva mez, a ve azuru lůně skřivánčí ples tak mocně, čaruplně mi sahá v duši dnes! Nad městem v zlaté páře to jásá, tónů svět! a samý svit a záře! Vstříc slunci let! A skřivánci v svém plesu se chtějí překřičet! V tom rozhoupaly zvony se na stu zvonicích, a dumné, žalné tóny v ten padly smích, jak poslední stín zimy by smavý přelet’ jih. 40 A zvony a ti ptáci boj vedli pospolu, teď ptačí zpěv se ztrácí ve zvonů hlaholu, teď zvony přemoženy jsou v ptačím šveholu. A opět zápas nový! zvon duši má i pták, a mystickými slovy půl zář, půl mrak, to letí nářek, jásot, smích, duma do oblak! Teď rázem všecko ztichlo i zvonů dozněl ret, jen v osení to vzdychlo – skřivanů let kam zapad’. – Ticho. Mušku jen slyšíš zabzučet! A člověk, v jarní krásu jenž stopen kráčí kol, zří v dvojici těch hlasů svůj ples i bol; let výš a tíhu k zemi a dvojí žití pól. A když ta dozní vřava a ztichne vášní vír, a unavena hlava si hledá mír, z hvězd splývá hudba k němu ze statisíců lyr! 41 Tu všecko liché vření a zášti klam a jed, jak mušky zabzučení, jak sen, jak let a velká náruč lásky je celý, krásný svět! 42