Štěstí.

Štěstí.
To štěstí bez konce, jež nemá západu, v němž jako řeka tichá jdou dnové života ve hudby souladu, to jen z tvých očí dýchá. To z tichých tahů tvých jak záře měsíce v noc padá mého snění, v tmách hledá ruku mou a mluví nejvíce ji tisknouc v zamlčení! To štěstí klidné vždy, jak noci plny hvězd, a hluboké jak moře, v němž sama duše tvá zářící perlou jest: Čím jsou mu trud a hoře? Ó sama odpověz, co vždy nás provází a žehná kouzly svými, ať večer chodíme, když slunce zachází pod stromy ztemnělými, 51 Aťať zříme na nebe, kdy jasnou oblohou k nám z jihu spějí ptáci, ať listí žloutnoucí nám šumí pod nohou, a v mhách se obzor ztrácí. Co z všednosti a tmy nás vírou vykoupí, co křídla dá nám vždycky, co věčnost proletí a před čímž ustoupí sám osud gigantický? To jisté vědomí, že v čas a nadšeně své štěstí oceníme, jest štěstím největším, po němž se blaženě a sladce v hrobě dříme. 52