Argonauti.

Argonauti.
V mládí a veselí šťastně si vyjeli, jim z lodě průčelí Orfeus pěl; přes moře hladinu při tanci delfinů až v nebes výšinu zpěv jejich zněl! Moře jak bez hrází! když měsíc vychází, z číše noc rozhází perly hvězd tmou; vzduch dýchal lahodou, nadějí, pohodou, nadšením, svobodou ňadra se dmou! V mládí a veselí my také vyjeli, bázně jsme neměli, přátelů tlum; v minulost ještě zřím, soudruhům veselým jak zlatá včela rým v kalich pad’ snům. 107 Po letech kolik z nás zůstane věrných as, k té zemi čarných krás čí dojde člun? Červánků hasne pruh, po druhu mizí druh, slabě skrz bouře ruch zní hlahol strun! Jeden z nás do mraku, duch plný zázraků, vylít’ jak z oblaku skřivana let; lem křídel zlacený bleskem byl schvácený – žel! padl ztracený jak skřivan zpět. Jiný v svém šveholu, v naději bez bolu, smích v písně hlaholu, plameny – zrak – u kterých pouští teď buší, hnán v ledů změť, o věčna tmavou zeď mdlý jeho vrak? Jiného srdce tluk všedního žití hluk přehlušil v nesouzvuk, umlk’ a ztich’; 108 v podvečer v jeseni při větru kvílení na krbu v plameni zřím duše jich! Řidne a zhasíná zpěvná ta družina, nadšení usíná a bledne líc; ti, jejichž zvoní zpěv skrz moře bouř a řev, vlastní pláč, vlastní hněv neslyší víc! Ve srdcích ztuhnul žár, žluč padla ve pohár, všem byl, ach! zpěvu dar danajský hod; lítost jen zbyla jim a,a zlatá včela, rým, na místo medu zlým ostnem je bod’. Ve bouře objetí nechci lkát, úpěti, seč jsem chci držeti kormidlo výš; snad přece soumrakem ukrytou oblakem vykoupen zázrakem uzřím tu říš! 109 Když mi dal nadšení v mrazu a plameni, ve vášní soptění neznámý bůh, dá mi též sílu snad bouři té vzdorovat, skonejšit v smír a lad vír sporných tuch. Vítězem nechci být, z dálky chci pouze zřít v červáncích jitra skryt země té lem; poslední síly vzmach napnout a zlíbat blah šťastné té země práh mroucím juž rtem! 110