Zbloudilé vlaštovice.

Zbloudilé vlaštovice.
Smutná zima tloukla v okna, s hustých brv jí sníh se řítil, v krbu vítr zabloudilý úpěl, naříkal a vyl. V jizbě ticho sladkodeché; sám v lenošce pradědově nad knihou jsem nakloněný v blahém klidu dlouho snil. Ve papíru a knih změti starý samovar si zpíval, a mně zdálo se v mém snění, jako by to bzukot byl; Bzukotbzukot včely zlatokřídlé, která v letní večer vonný s kořistí svou zbloudila sem ztrativši své pouti cíl. A já viděl dlouhou alej košatých lip v plném květu, na nichž vůni opojivou každý kvítek v azur lil. 100 Květem zlatým byla včela a květ zlatý ronil vůni, chvěl se, svítil, včelu v ňadrech hostil zlatých, jakby žil. Zlatem vlnila se pole, dlouhá pole, nedozírná; v klepot kos z nich,nich ženců z dálky veselý zpěv hlaholil. Leto! leto! duše jásá. V tom však zima sněhu kotouč v okno stříkla a já cítil, jaký sen mne okouzlil. V krbu fičí to a syčí, vichr šílí, pílí, kvílí, hukot žalný, nářek dálný, jeden spěch a vzdech a kvil! V nářku tom cos na má okna klepe, tepe. – Ticho. Zase! jakby pták to matným křídlem na římse se zachytil! Malé ptáče – vlaštovička! Zas to klepe. – A zas ticho; vítr houknul a v řev nový slabý klepot zatopil. 101 V lenošku jsem klesnul zpátky, myslil jsem na ony ptáky ubohé a pobloudilé, z nichž já jsem se zachránil. Na ty pěvce, na ty snílky, nepřízeň jež honí světem, na myšlenek velkých lovce, jichž zrak zoři slunce pil! Na ty, kteří věří v krásu, věří v dobro, z nichž rád každý na pouti za idealem domova krb opustil. Na ty, kteří s větry v boji, motýlové, nad pláň moře zabloudili a teď mají trud a bídu za podíl! Bez přístavu, kotvy, štítu, bez hnízda a bez perutě kdesi hynou; jak je život zneuznal a otrávil! V chvíli té jsem nemoh’ více klesnout v sladké svoje snění, dávno krb mi teplý kynul a samovar ševelil. 102 Knihy stranou! Darmo láska blankytným se okem smála, až v noc temnou žal byl se mnou, z dumy jsem se nevzchopil. Stále křídel vlaštovičích slabý tepot zněl mi v uchu, výkřik pěvců zabloudilých na vždycky mi v srdci zbyl! 103