Píseň.

Píseň.
Z moře ticha v moře zvuků, z moře stínů v moře světla mladý den mi dává ruku, a má duše celá zkvětla. Hledím v krovy černých sosen, hledím na květnatý pažit, jak tu každý lupen zrosen; ó bych mohl duši zvlažit! Mezi listím svit se míhá, zlaté kroužky na mech kreslí, svlačec pestré zvonky zdvíhá, motýli dva k nim se snesli. Jeden černý, zlatý druhý, ve spirálách neustálých mezi světla stínů pruhy nad zvonců se vzpjali kalich. 21 Stíhali se, míhali se, pěšinou stín jejich vzrůstal, skláněli se, zdvíhali se, černý odlít’, zlatý zůstal. Zavěsil se v srdce zvonku, vpil se tam, v něm zmizel zcela, lilje vedle na svém stonku div se nad tím nezarděla. Do zvonku se za ním dívám, byl juž prázdný – v duši mojí cítím, co tu píseň zpívám, jak se tisíc křídel rojí. Křídel celý oblak hravým letem krouží níž a výše, a z nich jak svit listím smavým samé zlato padá tiše. 22