Papoušek Jacko.

Papoušek Jacko.
V své žluté klece zaprášeném kruhu vždy bez pohnutí sedíš zasmušilý, ó starý Jacko, ty jediný druhu mých snů a muk a nejtrudnějších chvílí! Bez proměny tak žiješ vždy den ke dni v mé opuštěné, temné jizbě chladné, a velká věc to ve tvůj život všední, když z pestrých křídel péro tobě spadne. A jestli slunce zbloudíc města parou číš zlata rozleje v mé okno ztmělé, ve pruhy záře jeho tvou klec starou když postavím – to štěstí tvoje celé. Ty mhouříš oči v jeho svůdném jasu, sníš o lesích a stepích Brasilie, a ze sna křičíš, a v tvém drsném hlasu se chvěje zlatá krůpěj poesie! Však to je zřídka – slunce dále spěje, v mé jizbě zase šer a chladné stíny, a v duši mojí mráz a beznaděje, a hodin na zdi zvuk tak děsně líný, 94 Slyšslyš, k tobě volá: Musíš, musíš žíti v svém věčném kruhu jako dnes tak zítra! a ke mně: Musíš číš té žluči píti bez úlevy a bez myšlenky jitra. Jen když zabloudí k tobě poesie a sluncem svým tvou duši v světlo stopí, smíš v písni lkát, čím tvoje srdce bije, ve choré písni, již svět nepochopí; Aa rozjímat svou bídu v dlouhé chvíli a zvolna stárnout v myšlenek svých kruhu, bys uvítal smrt, ani nemít síly... Ó jak jsme bídní, Jacko, milý druhu! Livorno 187...
95