Medusa.

Medusa.
Ó děsná tváři, opletená zmijí! Škleb záští, bolu křeč se v tobě svíjí, ó chmurná příšero! ó masko! Duch ptá se, v hrůzu tvoji zrak svůj chýle, kam, soucite, tvé prchlo křídlo bílé a kam tvé zlaté křídlo, lásko! Či všecko zde juž končí v hněvu, v pláči? shas’ slunce jas a ztichla píseň ptačí? Mluv, masko, jsi ty symbol světa? U cíle života, u jeho prahu zřím v tazích lidí všech rys tvojich tahů, jenž volá na mne: Po všem veta! Ve první vrásce, v dívčím líčku bledém, ó Meduso, s tvým setkávám se sledem tak jako v prvním šedém vlase; ve prvním zklamání a v prvním trudu, stín rozkoše, jenž v srdce hází nudu, a v křeči smrti zřím tě zase! 90 Ta čistá radost není pro nás více, v zdroj každý stín pad’ tvojí chmurné kštice, ó přísné božství plné hrůzy! I Hellas, narozená v moři světla, když jásala a pěla a když květla, tvou cítila přec těžkou chůzi. Jak teprv my, jimž pochybnost je věnem, jichž příchod na svět uvítán je stenem? Ó strašný jícne beze hrází! Tak o poledni, když vše v jasu plane, mrak černý náhle na obzoru stane, v luh zkázonosné stíny hází... 91