Vichr.

Vichr.
Lká vichr, šílenec to, ulicemi, jej honí hrůza bez dechu a stání. Snad světa duše jata, veřejemi otřásá žaláře kdes na dně, v zemi, a zoufající po světle se shání? Slyš, zní v tom nářek zápasících duchů a vřava, v níž se druh na druha věsí, je boj to, jeho zlomky pouhé k uchu se nesou, kdes v nesměrných pláních vzduchu nám neznámé se katastrofy řeší. Boj titanů! Plec drsná proti pleci, pod nimi černý přelud, zem a moře! Či orel, bouře, ve vesmíru kleci jen křídla rozmách’, aby jednou přeci se napit mohl zlaté, hvězdné zoře? ČiČi, vichryvichry, s křídel, která nevidíme, se hrnou vaše hrozné symfonie, či bojů kosmických, v nichž chaos dříme, jste zbytky! či snad v družině vám hříme duch, který světem zmar a zhoubu sije? 119 Ó mořské pláně, hroby pohyblivé! ó stezky pouští, plaché jak vln rýhy! Žeň velkou máte z každé bouře divé, prst neznámý když přehazuje v chtivé své touze list za listem vaší knihy! V té chvíli, mohylou kdy mžik je malý, já cítím soucit ke každému vraku, v čas vmýšlím se, na břehu moře v dáli kdy bděli jsme a v noc jsme naslouchali zrak vzpírajíce temnem ku majáku! A jestli nocí houkla rána z děla, my zajásali jako nad svým štěstím. Kéž, lidstvo, loď tvá v přístav též by vjela! Kde maják tvůj? – Má duše chví se celá, vždyť životem ti cestu v přístav klestím. 120