Zbloudilé vlaštovice.
Smutná zima tloukla v okna,
s hustých brv jí sníh se řítil,
v krbu vítr zabloudilý
úpěl, naříkal a vyl.
V jizbě ticho sladkodeché;
sám v lenošce pradědově
nad knihou jsem nakloněný
v blahém klidu dlouho snil.
Ve papíru a knih změti
starý samovar si zpíval,
a mně zdálo se v mém snění,
jako by to bzukot byl;
Bzukotbzukot včely zlatokřídlé,
která v letní večer vonný
s kořistí svou zbloudila sem
ztrativši své pouti cíl.
A já viděl dlouhou alej
košatých lip v plném květu,
na nichž vůni opojivou
každý kvítek v azur lil.
100
Květem zlatým byla včela
a květ zlatý ronil vůni,
chvěl se, svítil, včelu v ňadrech
hostil zlatých, jakby žil.
Zlatem vlnila se pole,
dlouhá pole, nedozírná;
v klepot kos z nich,nich ženců z dálky
veselý zpěv hlaholil.
Leto! leto! duše jásá.
V tom však zima sněhu kotouč
v okno stříkla a já cítil,
jaký sen mne okouzlil.
V krbu fičí to a syčí,
vichr šílí, pílí, kvílí,
hukot žalný, nářek dálný,
jeden spěch a vzdech a kvil!
V nářku tom cos na má okna
klepe, tepe. – Ticho. Zase!
jakby pták to matným křídlem
na římse se zachytil!
Malé ptáče – vlaštovička!
Zas to klepe. – A zas ticho;
vítr houknul a v řev nový
slabý klepot zatopil.
101
V lenošku jsem klesnul zpátky,
myslil jsem na ony ptáky
ubohé a pobloudilé,
z nichž já jsem se zachránil.
Na ty pěvce, na ty snílky,
nepřízeň jež honí světem,
na myšlenek velkých lovce,
jichž zrak zoři slunce pil!
Na ty, kteří věří v krásu,
věří v dobro, z nichž rád každý
na pouti za idealem
domova krb opustil.
Na ty, kteří s větry v boji,
motýlové, nad pláň moře
zabloudili a teď mají
trud a bídu za podíl!
Bez přístavu, kotvy, štítu,
bez hnízda a bez perutě
kdesi hynou; jak je život
zneuznal a otrávil!
V chvíli té jsem nemoh’ více
klesnout v sladké svoje snění,
dávno krb mi teplý kynul
a samovar ševelil.
102
Knihy stranou! Darmo láska
blankytným se okem smála,
až v noc temnou žal byl se mnou,
z dumy jsem se nevzchopil.
Stále křídel vlaštovičích
slabý tepot zněl mi v uchu,
výkřik pěvců zabloudilých
na vždycky mi v srdci zbyl!
103