V mládí a veselí
šťastně si vyjeli,
jim z lodě průčelí
Orfeus pěl;
přes moře hladinu
při tanci delfinů
až v nebes výšinu
zpěv jejich zněl!
Moře jak bez hrází!
když měsíc vychází,
z číše noc rozhází
perly hvězd tmou;
vzduch dýchal lahodou,
nadějí, pohodou,
nadšením, svobodou
ňadra se dmou!
V mládí a veselí
my také vyjeli,
bázně jsme neměli,
přátelů tlum;
v minulost ještě zřím,
soudruhům veselým
jak zlatá včela rým
v kalich pad’ snům.
Po letech kolik z nás
zůstane věrných as,
k té zemi čarných krás
čí dojde člun?
Červánků hasne pruh,
po druhu mizí druh,
slabě skrz bouře ruch
zní hlahol strun!
Jeden z nás do mraku,
duch plný zázraků,
vylít’ jak z oblaku
skřivana let;
lem křídel zlacený
bleskem byl schvácený –
žel! padl ztracený
jak skřivan zpět.
Jiný v svém šveholu,
v naději bez bolu,
smích v písně hlaholu,
plameny – zrak –
u kterých pouští teď
buší, hnán v ledů změť,
o věčna tmavou zeď
mdlý jeho vrak?
Jiného srdce tluk
všedního žití hluk
přehlušil v nesouzvuk,
umlk’ a ztich’;
v podvečer v jeseni
při větru kvílení
na krbu v plameni
zřím duše jich!
Řidne a zhasíná
zpěvná ta družina,
nadšení usíná
a bledne líc;
ti, jejichž zvoní zpěv
skrz moře bouř a řev,
vlastní pláč, vlastní hněv
neslyší víc!
Ve srdcích ztuhnul žár,
žluč padla ve pohár,
všem byl, ach! zpěvu dar
danajský hod;
lítost jen zbyla jim
a zlatá včela, rým,
na místo medu zlým
ostnem je bod’.
Ve bouře objetí
nechci lkát, úpěti,
seč jsem chci držeti
kormidlo výš;
snad přece soumrakem
ukrytou oblakem
vykoupen zázrakem
uzřím tu říš!
Když mi dal nadšení
v mrazu a plameni,
ve vášní soptění
neznámý bůh,
dá mi též sílu snad
bouři té vzdorovat,
skonejšit v smír a lad
vír sporných tuch.
Vítězem nechci být,
z dálky chci pouze zřít
v červáncích jitra skryt
země té lem;
poslední síly vzmach
napnout a zlíbat blah
šťastné té země práh
mroucím juž rtem!