Ó buďte zdrávy v slunce jase,
vy velké vody zářící!
v nichž tisíc zvuků potírá se
a hřímá divou vichřicí,
v nichž tisíc jisker hoří, blýská,
a tisíc proudů vře a tryská
v tvář hvězdám, slunci, měsíci!
Zas po letech, ó valné vody,
nad vámi stojím zdrcený,
a nedůvěřiv křídlem ody
se nese celý zlacený
můj zpěv v dny dávné minulosti,
jež jak vy na dně trosky hostí
a mnohý sen juž ztracený!
Let, velké vody, málo tomu,
neznámých krajů cizinec
jsem patřil v příval vašich hromů,
a vichrům stavil vzdornou plec,
a písní, jež se žalem chvěla
a k hvězdám doletěti chtěla,
jsem rozbíjel svou úzkou klec.
Já u vás hledal hvězdu lásky
a mír štvanému jelenu,
a pohled v božství beze masky
mi sršel v moři plamenů,
když zaplály jste v západ zlatý,
já hledal náhradu v své ztráty
a v pal svůj svěžest pramenů.
Má píseň plachá, polekaná
Maenada, břečťan ve vlase,
z orgie svojí zburcována
tu stála v těžkém zápase,
jak paian její žalmem chmurným
by život přetrh’, bezazurným
plout majíc nebem chvěla se!
A nyní láskou sobě vrácen
se dívám, moře, veselý
na příval vln, jenž sluncem zlacen
se halí v purpur zatmělý;
teď s ňader milované ženy
v tvou dálku patřím roztoužený,
jak snil jsem, proude vzkypělý!
Teď klidně jako v život patřím
ve vln a světla záplavu,
s tvým dechem ducha svého bratřím;
co budoucnosti v mlhavu
se tajilo, teď k rtům se chýlí,
a vědom vlastní svojí síly
všem zmijím šlapu na hlavu.
Co s hrdým okem moje píseň
s vlající větrem kadeří
v tvých přívalů se noří tříseň,
z dna tvého k hvězdám zaměří,
a že tvé vlny kouzelněji
než ňadra ženy mé se chvějí,
ó, velké moře, – nevěří!