Idylla hřbitovní.
Na nízkou lávku na hřbitově starém
jsme usedli; svět celý smál se jarem,
kde jaká hruška stříbrný šat měla,
a jabloň jemným ruměncem se rděla.
Keř hnul se, střemcha s něho jak déšť vonný
se sypala na hroby, na záhony,
na zeď a kříže, na pomníku desky
a květů byly plny všecky stezky.
Jak tráva voněla! Jak dýchal pažit!
Mně život báj byl, kterou znova zažit
jsem přál si celou, ale po tvém boku!
A ruku v ruce tak a oko v oku
jsme seděli zde dlouho, zřeli v lada,
jak zvolna šero na krajinu padá,
a zvolna se nám srdce otvírala.
A všecky malé starosti a malá
vše přání, stesky, co dnes a co včera,
ta nepatrná, všední vlákna sterá,
z nichž spřádá se ten dlouhý život celý,
jak měšťáci vše jsme si pověděli.
58