Růžové listí.
Nedávno jsem knihu maně
starých veršů otevřel,
z žlutých stránek v moje dlaně
chumáč žlutých listů sjel.
Listy růže – druhdy svěží,
sladké jako dívčí dech,
bůh ví, leta juž tu leží
v básníkových zlatých snech.
Teď jsou bez barvy ty listy,
jenom dávný hádám nach;
velké skvrny na nich místy,
slzí rmut jim purpur splách’.
Kdo je dal sem? – Mezi kvítím
poslední snad spí svůj sen?
zapomněl snad? zmoudřel žitím
a je bláh a spokojen?
[67]
Nevím; avšak v chvíli oné,
kdy sem tyto listy dal,
básníka sny prožil vonné,
milován byl, miloval!
A mé srdce náhle cítí
cos jak úctu k listům těm,
musím se země je vzíti,
skoro se jich tknouti rtem.
Velikou a krasší básní
plá mi knihy každý list,
dva kde jednou byli šťastni,
po letech teď počnu číst.
68