Cesty.
Jak chtěl jsem cestovati v mládí době,
zem s mořem projít! Jaký luzný sen!
Teď v úřad jen a zpět jdou cesty moje,
kterými tiše chodím den co den.
Tu nad papíru sežloutlého stohy,
zvlášť v zimních dnech, kdy mlha kol a sníh,
mdlá hlava klesá, co zjev divný, mnohý
se vznáší z archů starých, sežloutlých.
I přivru oči. A ty cesty všecky
teď konám, ale jinak; obraznost
je parník můj a vlak, sen sladký, dětský
mi přes propasti klene vzdušný most.
Zřím divy všecky, o nichž mládí snívá,
jsem všady, kam jen touha pospíchá,
co v kamnech zatím tajemně to zpívá
a v peru inkoust zvolna vysýchá.
Však za to vlhne oko. – Škoda řeči!
Ač spoutánspoután, lítám v světa úhlech všech,
a sotva žil kdys cestovatel větší
v úřadu svého čtyrech prázdných zdech.
69