Má poetika.
Mně zjev každý v přírodě je básní.
Poetiku našel jsem si vlastní.
Píseň nejkrásnější v sluch mi zvoní,
v polibku když rty se k sobě skloní.
V lidstva dějích slyším epos hřmíti,
dramatem pak celé je mi žití.
Ódy křídla vidím v jasu jitra,
elegie dýše noci z nitra.
Hymnou bouř zní, idyllou je vesna,
ptačí hnízda když probouzí ze sna.
Epigram je vloček vinné pěny,
dithyrambou nahé tělo ženy.
A co víc škol hloupost našla ještě:
rhytmus kovadlina, forma kleště.
Rým pak podkova, když dáš ji koni,
v lehkém tanci divoce to zvoní.
139
Bez podkovy, ač to často klame,
letí dál, však nejlehčej’ vaz zláme.
K tomu ještě naučení krátké,
chceš-li tančit po té dráze hladké:
Jenom blázen sebe přecení,
přestat v čas – je vrchol umění.
140