Má poetika.

Jaroslav Vrchlický

Mně zjev každý v přírodě je básní. Poetiku našel jsem si vlastní. Píseň nejkrásnější v sluch mi zvoní, v polibku když rty se k sobě skloní. V lidstva dějích slyším epos hřmíti, dramatem pak celé je mi žití. Ódy křídla vidím v jasu jitra, elegie dýše noci z nitra. Hymnou bouř zní, idyllou je vesna, ptačí hnízda když probouzí ze sna. Epigram je vloček vinné pěny, dithyrambou nahé tělo ženy. A co víc škol hloupost našla ještě: rhytmus kovadlina, forma kleště. Rým pak podkova, když dáš ji koni, v lehkém tanci divoce to zvoní. Bez podkovy, ač to často klame, letí dál, však nejlehčej’ vaz zláme. K tomu ještě naučení krátké, chceš-li tančit po té dráze hladké: Jenom blázen sebe přecení, přestat v čas – je vrchol umění.

Patří do shluku

epigram, verš, rým, čítat, polemika, kritik, havlíček, kritika, nos, rýma

50. báseň z celkových 346

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. MOUCHA. (Emanuel Čenkov)
  2. VEČER. (Jaroslav Vrchlický)
  3. SPOR KVĚTIN (Karel Dostál-Lutinov)
  4. Ant. Klášterskému (Josef Svatopluk Machar)
  5. Sonet o zlatém věku naší poesie. (Josef Svatopluk Machar)
  6. Cestou k moři. (František Táborský)
  7. Časová píseň. (Jaroslav Vrchlický)
  8. Mrtev (Josef Barák)
  9. Modernistům. (Ladislav Quis)
  10. Disticha. (Jaroslav Vrchlický)