Jen jeden strůmek kvetl mně,
a ten mně podetnuli;
jen jednou lávkou chodil jsem,
a tu mně přeseknuli –
jen jednu píseň uměl jsem,
a tu už zapomněli –
vždyť sotva sobě v druhý den,
že žil jsem, připomněli!
Ach, poslední má hodina
jakž byla krásna – krásna!
tak zvučna jako stříbra hlas,
jak slunce samo jasna!
Bol všechen se mne oprchal,
já byl jak pršek světla,
a tělem tiše, slaďounce
smrt růžová rozkvetla.
Já umřel, pochovali mne
v překrásné máje době,
a v krátku hustá vyrostla,
ba vyrostla a zakvetla
travička na mém hrobě.
Však dříve, než ta travička
vyrostla porosená,
dřív byla věru mezera,
mnou zůstavená, citelná
už v srdcích vyplněna.
Jak jsem se zasmál potají
při pohřebním svém zpěvu,
když kolem všude lásky dost
a nikde – nikde hněvu!
Když všichni jenom chválili
a nikde slova hany –
jak se mnou světa skvosty už
by byly pochovány!
Tak krásně vesnil jsem se v smrt,
však procitnul jsem brzy –
ach, jak mne živá skutečnost,
jak mne ten život mrzí!
Jen v myšlénkách mít štěstí vždy,
jen ve snu mrtev býti
ach, žeť nemožno v krásném snu
už pro věk, pro věk dlíti!
Zas cítím, že jsem živ, vždyť zas
své cítím dobře chyby,
vždyť vidím zase přátel kruh,
a slyším – jejich sliby!