Již na tvém hrobě první uschla tráva,
a srdce moje stále ještě bolí!
Jak ten tvůj hrob se nový propadává
a bez květů jak černá se tu holý!
Než vesna přijde – kéž jen přišla raněj –
pár bílých aster hodím jenom na něj!
Pár aster jen. Nechť uschnou též a zvadnou,
ty ucítíš dech jejich v hloub svou chladnou!
Kdys bránili ti, matko, chodit ke mně,
ó, cítím ještě dlouhých let těch muku! –
a nesměla jsi vlásky hladit jemně
mých dětí malých, nebohých svých vnuků.
Ni zpívat jim, ni vyprávěti zkazky,
jen na chvilku jim svitl jas tvé lásky.
Kdys bránili ti, matko, chodit ke mně,
a dnes tu zeď zas – těch tří sáhů země.
Já uvěřil jsem všemu ve svém žití,
co říkali mi: že mám křídla z vosku,
že po čem toužím, nemůže přec býti,
že co jsem vztyčil, rozpadlo se v trosku.
Že marné byly sny mé, malé dílo,
že kde dřív květ byl, teď je sněhem bílo.
Jen jednomu jak uvěřit v svém smutku?
že’s odešla ty, odešla mi vskutku.
Vím, pevný muž se za svou bolest stydí
a starostlivě skrývá slabou chvilku,
neb dvojnásobně bolí posměch lidí,
již spílají mu bláhovců a snílků.
A přec mi, matko, někdy je tak těžce
v tom světě trudu, sobectví a měšce.
Tak těžce, že bych skráň, kam trn se vtíná,
chtěl zabořiti do tvého zas klína.
Den před svým skonem ještě odnesla jsi
z mých příhrad sobě do své síňky knihu,
kde moudrost lidská pestrý obraz tká si
běd, bojů, lásky, která snímá tíhu.
A znaménko, hle, v knize – svědek němý,
a ty tu chladná na holé jen zemi.
Co byla ti ta lidská moudrost celá,
kdy brána tajů se ti otevřela!
Když u nás všechno tichne v noční tiši
a já jen bdím tu ještě v knih svých středu,
a co mi anděl šeptá, vzrušen píši,
neb se svou duší rozhovory předu.
Tu zdá se mi, že otevrou se dvéře
a krok tvůj ke mně potichu se béře.
A něžně tak a káravě zas trochu
díš: „Je už pozdě, nepůjdeš spat, hochu?“
Oh, matko, matko, chtěl bych také spáti,
jen kdyby život nedrásal tak lítě,
jen kdybys bděla nade mnou, ty máti,
a držela mne, jak když byl jsem dítě.
Oh, noc je dlouhá – hlava má se zmítá
v starostech, bez snů – kéž už aspoň svítá!
Oh, noc je dlouhá, s věže tři již tlukou.
Pojď, ztiš mi srdce duchovitou rukou!
Jak mnohou hořkou prožili jsme chvíli,
viď, matko, spolu, když nás rvala nouze?!
Ti druzí ještě líbezný sen snili,
a tak jsi se mnou plakávala pouze.
Na Nový rok jsme čekávali spolu.
Zda bude lepší, míň-li bude bolů?
Zda bude lepší? ptám se ještě nyní
a na obraz tvůj hledím v tiché síni.
Vím, nemohlo to býti ani jiné,
dřív nebo pozděj dožije se drama,
a přece bol v mém srdci nepomine,
že’s umírala sama tak, ach, sama.
Zda volalas nás, nebo mrtva rázem,
nic nevěděla, když jsi klesla na zem?
Snad vlídnější v tom k tobě byl tvůj Osud,
leč obraz ten mé srdce drásá dosud.
Tak odešlas mi v taji, bez loučení,
jak hořkých slz bys ušetřit mne chtěla,
a nevtisklas ni jedno políbení
před dlouhou cestou na mých dětí čela.
Slz ušetřit mne? Pláči usedavě.
Ni slůvko jedno? Jak to ryje v hlavě!
A cítil jsem, v tvou lednou hledě líci,
jak ještě mnoho měli jsme si říci!
Spi – klidně, matko! Nechci sen tvůj tichý
již rušiti svým teskným žalováním,
ať za cizí či za své trpím hříchy,
něm stojím tu již a jen hlavu skláním.
Spi klidně, matko! Nechť se ve snách zdá ti,
že vidíš nás si kolem sebe hráti.
A přibíhati k tobě s květinami
a polibky tě dusit: „Mami – mami!“