Poslání.
Tomáši Cannizzarovi.
Do mlhy, v kterou den
chtěl se juž schýlit,
jak z jihu zlatý sen
pozdrav tvůj přilít’.
Sluneční chycen svit
v oranžů žáry,
ze sadů Hesperid
edenské dary!
Ohnivé jak tvůj rým,
jímž síla, něha
zázračným bohatstvím
tryská a šlehá!
Plné a šťavnaté
v nich many zdroje,
sladké jak bohaté
přátelství tvoje!
143
A já se zamyslil
nad tvojím vzkazem,
do blahých mládí chvil
spěchal jsem rázem.
V čas, kdy ve vlasti tvé
hostem jsem býval,
a první písně své
v bouři jsem zpíval.
Ve snu tvůj zemský ráj
viděl jsem zase,
zjevení, přelud, báj,
v lesku a kráse!
Ty řady topolů,
réva jež splítá,
pak strmou Vignolu,
jak za ní svítá.
Řečiště Panaru
v sta struh se tříští
a v slunce požáru
hadem se blýští.
A v dáli Apennin
lesnaté svahy,
sladký chlad, šumný stín,
noc plnou vláhy!
144
Jásavý cikad skřek
a pole s rýží,
v křích tance světlošek,
šer když se blíží.
Pak tesy srázných skal,
písčité lomy,
zkad prv jsem poslouchal,
moře, tvé hromy!
Livornský maják plát
v srdce jsem cítil,
který tak častokrát
do snů mi svítil!
Korsiky okraje
v modrých vln tísni,
obrysy Capraje
s rybáků písní!
Ve plachet bílý tlum
duše se pletla,
jak ptáci hejna dum
hlavou mi letla.
Kdy cizí ke všemu,
v bouři a noci
přilnul jsem k Dantemu
tak jako k otci.
145
Dál a dál touhy vzruch
křídla svá zvedal,
vlasti tvé zříti pruh
osud mi nedal.
V snách jsem jen pospíchal
ke stráním Aetny
a slyšel v moře žal
satyrů fletny.
Hellady teplý dech
cítil jsem v hrudi,
kterým i na hrobech
jaro se budí!
Ó sílo tajemná
prvních těch zpěvů,
s přírodou vzájemná
v lásce a hněvu!
Ó klidné večery!
ó noci hvězdné!
sny plné nádhery,
hlubiny bezdné!
Ó sladká závrati,
již nedá osud,
jak nám ji uchvátí:
Cítím vás posud!
146
Ze zlatých plodů tvých
jak z plné číše
nadšení, mládí, smích
na mne zas dýše!
Sladce a zlehýnka,
než srdce tuší,
tklivá tvá vzpomínka
padla mi v duši.
Ač doma šťastný jsem,
přec v sladké muce
v dál, moře přívalem
tisknu ti ruce!
147