Bolesti.
I přišly bolesti, odešly zaszas,
jak přišly, odešly právě,
však něco z nich zbylo, co v každý čas
se zachvěje jak rosa v trávě.
I přišly radosti, prudký jich žár
vše spražil touhy a přání,
však srdce být nemůž’ suchopár,
když bolestí stopu si chrání.
A ptáš-li se udiven po letech,
odkud ta svěžest v tvém nitru?
Tím věčná je, uzrál jsi v bolestech
a tyto kynou vždy k jitru.
19
Mou hlavou táhne tichá idylla,
jak nikým ještě sněna nebyla;
po dobré noci vzbuditi se k ránu
v tom vědomí, že celý dlouhý den,
má myšlenka a duma a můj sen
jsou zcela moje, zřít v své duše ránu,
jak zvolna hojí se ve klidu tichém,
a chuďas, pohne-li mých dveří víchem,
že neodejde jistě bez almužny;
dech kolem cítit jedné duše družný;
na procházku se těšit ku poledni,
pak trochem práce vyplnit den všední,
a k večeru do blízkých zajít borů
jen sami dva v přátelském rozhovoru,
bez falše, shonu, lstí; v té víře pevné,
že jak dnes bylo, bude zítra zas,
nést krůpěj na dně duše svojí zpěvné,
jež v svitu vlídných očí zaplá v jas
a ryzí plá a temnem dále svítí –
Což, Bože, zázrakem je také žití?
20