V skal tvrdých hrudi
gnom se vždy trudí,
v azuru nebes veselá
do dálky těká libela.
V skal tvrdých hrudi
všecko tam studí,
tam noc a stín,
píseň i čin.
Píseň se taví
na pouhý vzdech,
čin láká, však znaví
v poslední dech.
V azuru nebes veselá
do dálky těká libela.
Ký výhled šírý!
Tam řeky víry!
Tam zeleň luk!
Tam píseň ptačí,
v které se stáčí
vše ve souzvuk.
Tam z kytek stromů
střechy ční domů,
věž, bílý bod,
vše jiskří a hárá
pohádkou jara
o závod.
Ve skalin hrudi
gnom se jen trudí.
Na čapku svou
připjal si drahokam,
lampičku tmou,
aby tak nebyl sám;
drahokam svítí
nad topas
a gnom se řítí
v hloub za ním v ráz.
Jaké to boje
v škváry a sloje,
jaká to žízeň,
snaha a trýzeň,
nežli z tmy skal
démant mu vzplál.
V azuru nebes veselá
do dálky těká libela;
shon to a spěch,
ty démanty nese,
jak vzduchem se třese,
svých na křídlech.
Světlo tam loká,
vše paví oka,
jež hostí břeh,
kolem ní v shonu,
tisíce tonů,
s tisícem ech.
Ve skalní hrudi
gnom dál se trudí
na čapce se svojí lampičkou;
naposled znaven,
pílí svou stráven
vyjde ven na chvilku maličkou;
pod strom si lehne,
hlavu v mech sehne
na chvilku tak jen kratičkou.
V tom safírová libela
se nad ním vzduchem zachvěla,
stín její přes skráň se mu kmit',
v něm drahokamů třpyt
a gnom tu vážku chyt',
než dále letěla.
Ji chyt' a v dlani měl,
a podivem se chvěl,
co v hloubi hledal tam,
ten jas a třpyt a plam,
ten bájný drahokam
na křídlech vážky hrá.
Ó divná světla hra!
Zkad přichází, kam jde?
Co ve hrudi skal hledal,
gnom v dlani své teď shledal,
to volně lítá zde...
a ještě vzdušnější,
o kolik krásnější!
A gnomovi spadla slza s řas,
týž drahokam a tentýž jas!