Pohádka.

Pohádka.
V skal tvrdých hrudi gnom se vždy trudí, v azuru nebes veselá do dálky těká libela. V skal tvrdých hrudi všecko tam studí, tam noc a stín, píseň i čin. Píseň se taví na pouhý vzdech, čin láká, však znaví v poslední dech. V azuru nebes veselá do dálky těká libela. Ký výhled šírý! Tam řeky víry! Tam zeleň luk! 109 Tam píseň ptačí, v které se stáčí vše ve souzvuk. Tam z kytek stromů střechy ční domů, věž, bílý bod, vše jiskří a hárá pohádkou jara o závod. Ve skalin hrudi gnom se jen trudí. Na čapku svou připjal si drahokam, lampičku tmou, aby tak nebyl sám; drahokam svítí nad topas a gnom se řítí v hloub za ním v ráz. Jaké to boje v škváry a sloje, jaká to žízeň, snaha a trýzeň, nežli z tmy skal démant mu vzplál. V azuru nebes veselá do dálky těká libela; shon to a spěch, ty démanty nesenese, jak vzduchem se třesetřese, 110 svých na křídlech. Světlo tam loká, vše paví oka, jež hostí břeh, kolem ní v shonu, tisíce tonů, s tisícem ech. Ve skalní hrudi gnom dál se trudí na čapce se svojí lampičkou; naposled znaven, pílí svou stráven vyjde ven na chvilku maličkou; pod strom si lehne, hlavu v mech sehne na chvilku tak jen kratičkou. V tom safírová libela se nad ním vzduchem zachvěla, stín její přes skráň se mu kmit’, v něm drahokamů třpyt a gnom tu vážku chyt’, než dále letěla. Ji chyt’ a v dlani měl, a podivem se chvěl, co v hloubi hledal tam, ten jas a třpyt a plam, ten bájný drahokam na křídlech vážky hrá. Ó divná světla hra! Zkad přichází, kam jde? 111 Co ve hrudi skal hledal, gnom v dlani své teď shledalshledal, to volně lítá zde... a ještě vzdušnější, o kolik krásnější! A gnomovi spadla slza s řas, týž drahokam a tentýž jas! 112