Skaldova dcera.

Skaldova dcera.
Nad mořem v Yomu starý hrad stál, v něm živ byl stařec, jenž skald byl a král. V mládí svém s Vikingy moři jel, v stáří svém prázdnil číš, k harfě pěl; jedinou dceru tento skald měl. K drsnému ňadru srázné skaliny netulí květ se lesní maliny, jak tulila se k skaldu, králi dceř, tak sladká jak měsíc ve hvozdů šeř. Když zpíval starý skald a v harfu bil, když zpíval o bojích, v nichž rek byl, dceř pustila z rukou práci svou hned, ať vlna to k tkaní, ať na věnec květ. Starý skald k dceři tu schýlil se rád, zněl polibek otcovský ve tonů spád, jež ozvukem zmíraly po sálu, co venku moře hřmělo o skálu. 113 Tak ti dva žili a srostli spolu a nebylo radosti, ni bolu, jímž nevzplála stejně by hruď jich, jíž nezvlhnul zrak by, netryskl smích. Tu v plné zbroji připlul k nim jun, mával též mečem, bil v zlato strun. Tak celý byl otci, skaldu podoben – a děvčete duší sladký táh’ sen. I zalíbil mladíka skald si kmet, o bitvách mohl s ním hovořit, pět, tak místo dvou do noci sedali tři ve hřmění příbojů, ve vichrů při. Když stařec byl umdlen, jun v harfu sáh’ a děvčete duší sladký sen táh’, k malině u skály přibyl dub teď, a růžemi Yomu rozkvetla zeď. V ráz jednoho jitra rohu zněl vřesk, vyhlédli z okna ven v jitra lesk: po moři do dálky, kam sáhnul zrak, lodí sta, každá z nich běloučký pták. Ti ptáci se nesli ke hradu blíž, na každé plachtě rudý plál kříž, sto mužů na přídě stálo jak val, na hrudi každému rudý kříž plál. 114 Jak v starou síň zapadl rohů těch ryk, „Konec mé idylly!“ náhle jun vzkřik’, se stěny strhl meč a chopil štít. „Zadrž, stůj, synu můj, chceš od nás jít?“ ,Zadrž! Stůj, miláčku!‘ – On v tváři žel: „Zeptej se otce jen, mládím když vřel, kdy by mu boje roh v sny lásky zněl, zda by se rozmýšlel, zda-li by šel?“ „Máš pravdu a táhni!“ – starý děl skald. „Ještě své hrdiny starý má Balt! Synu můj, táhni v boj, počkáme již, boj vždy jde před láskou, ať zví to kříž!“ Však nežli domluvil skald a král, hrot dýky děvčete křesťana sklál a hrdý děl otci mrazivý hlas: ,Jak sami jsme žili, budem žít zas!‘ Král skald se tulil k svému dítěti. Roh výzvy od moře zněl po třetí! 115